Vandr Posázaví

17.08.2010 14:01

Airinka se tu zrovna spokojeně rozvalila na gauči a tak mne napadlo, že bychom měli opět trošku zaktualizovat naše stránky, které jsme malinko zanedbali a zvěčnit několik našich prázdninových událostí. Začnu tou poslední, což byl 3 denní vandr Posázavím. Musím tedy předem poznamenat, že to byl velice zajímavý a příjemný počin, i když hlavně sobota byla i na nás trošku únavná a „malinko mokrá“. Ale i tak jsme nakonec spokojeně dorazili domů, Airinka zalezla do pelechu a usnula přímo vižláckým spánkem.

Úvod

Nápad uspořádat ke konci dovolené nějaký vandr vznikl už někdy během července. To jsme tak nějak plánovali co podnikneme po návratu z týdeního pobytu poblíž Adršpašských skal a volba padla na Posázaví, což Airinka přivítala s nadšeným štěkotem. Trampům a tulákům kraj zaslíbený.

1. den – čtvrtek 5.8.

5:45 zvoní budík a okolo šesté hodiny konečně vstáváme. Nejvyšší čas pobalit poslední věci, baťohy na záda a hurá na vlak. Neodpustil jsem si ale nezbytné převážení báglů, ovšem radši jsem to neměl dělat. Váha mého báglu 22,5kg a 19,5kg Evči nám ale na dobré náladě neubrala.
7:37 odjezd vlakem směr Praha. Tam přesedáme na Sázavský pacifik. Ale Sázavu si z vlaku moc neužijeme, jelikož v 10:10 vysedáme dvě zastávky za soutokem Sázavy s Vltavou v Petrově u Prahy.

Cesta je za námi, Airinka se konečně může pustit do bláznění a pobíhá po louce užívajíce si volno, když společně začínáme pouť Posázavskou stezkou po červené asi 11km z Pikovic, přes Medník do Kamenného přívozu. Cesta je velice příjemná a jako zpestření je zde několik vyhlídek do rozedraného kaňonu veletoku Sázavy a hlavně ty chatičky, to je pohádka. Na jedné z vyhlídek lehce posvačíme, sluníčko krásně svítí a při pohledu na trampskou osadu pod námi, s chatičkami rozesetými na skalách a meandrující, svižně protékající Sázavu, se nám odtud ani nechce. Ale nic naplat, dálky volají a my se vydáváme lesem dále proti proudu, stoupajíce ještě o něco výše nad údolí. Zpestřením je tu i pohled na legendární kamenný viadukt u Žampachu.

Za nedlouho už se ale cesta opět sklání směrem dolů a my vidíme další z jezů, kde se parta vodáků snaží ve zdraví zdolat tuto překážku. Daří se jim to bravurně a s pozdravem „Ahoooj“ si vzájemně přejeme šťastnou další cestu. Po příchodu do městečka Kamenný přívoz si lehce unaveni sedáme do místní hospůdky na pívečko a pohár a koumáme co tedy dále.

Volba je ale jasná. Míříme ještě asi 1500m na vlakovou zastávku, kde opět nasedáme na Posázavský pacifik a tentokráte si už jízdu můžeme vychutnat dosyta, jelikož nás čeká 2 hodinová cesta do Samopší, kde by jsme rádi přespali. Původní plán byl takový, že to zapíchneme někde na břehu Sázavy a pohoda. Ale zrovna jsme tu žádné pořádné místo nemohli najít. Ale po krátké cestě jsme narazili na takový malý vodácký kempík asi 1,5km po zelené, který jsme tedy nakonec zvolili jako naše útočiště k přenocování po vydařeném slunečném dni, ještě s pár dalšími vodáky.

2.den – pátek 6.8.

K ránu nás budí bubnování deště na stan a tak vyčkáváme, zda se počasí uklidní. Střídavě prší a neprší, ale nakonec se počasí umoudří. Vstáváme asi kolem deváte a přestává pršet úplně.

Je sice pod mrakem, ale i tak krásné ráno. Vidíme úžasný mlžný opar, který se jen tak zvolna povaluje po klidné hladině Sázavy a ve kterém jako mávnutím proutku mizí již vyjíždějící vodáci. I špička skály na protějším břehu se halí do mlhy a sluníčko jen opatrně nakukuje škvírkami mezi mraky.

Vyrážíme tedy dále po zelené směr Ledečko a Český Šternberk. Hned v úvodu jsme ale zvědaví na cestu, která vede pár centimetrů od břehu Sázavy a o které víme, že je za vyššího stavu vody neprůchodná. Máme ale štěstí, jde to projít v pohodě. Nalevo to je opravdu tak 15 cm k vodě a napravo křoví a skální stěna. Romantická to cestička.

Za nedlouho ji ale opouštíme a za Ledečkem začínáme stoupat do kopečka, abychom zase za nedlouho sestoupili zpět k řece. Když si dáváme menší svačinku a odpočíváme, zdravíme se z dalšími vodáky, jenž se vynořují z mlhy přímo před námi a zase mizí dále po proudu. Po 7km přícházíme do Českého Šternberka a hledáme hospůdku na oběd. V plánu je po obědě ještě dalších 6km příjemnou cestou do Soběšína, odkud pak Pacifikem přejíždíme na zříceninu Chřenovický hrad, kde plánujeme přespat.

Nutno ale upozornit, že zde jsme potkali několik cedulek se zákazem táboření a i když víme, že zde trampové i tak v lese přespávají, nechtěli jsme zbytečně dráždit místní chataře v blízkosti a došlo ke změně plánu, přespíme u řeky. Ovšem po prozkoumání promočeného terénu a s mírnou nedůvěrou v náš stan a v to, že by jsme do rána spali ve vodě, vyrazili jsme ještě do Ledče nad Sázavou, kde jsme nakonec k večeru a již za mírného deště po 2,5km našli místečko na spaní. Takže bleskově postavit stan a hupky od spacáků. To jsme ale ještě netušili, že se obava ze spaní v mokru naplní k ránu i zde a že poslední den bude pro nás z hlediska počasí nejtěžší.

3.den – sobota 7.8.

V noci začaly skrápět stan provazy deště, který byl chvílemi opravdu přímo ohlušující a ne a ne přestat. Nekonečné bubnování pokračovalo i po našem probuzení a tak jsme se rozhodli chvíli posečkat, zda se počasí přeci jen neumoudří. Ve stanu jsme ale už měli trochu vlhko, ale ještě se to dalo přežít, i když množství vody stékající ze stanu se zdálo neuvěřitelné a louže pod stanem a před stanem se stále zvětšovala.. Bylo tedy rozhodnuto, že čekat asi nemá cenu a že se pokusíme vyrazit a dojít do našeho cíle přes Stvořidla do Mrzkovic prostě i v dešti. Následovala tedy opět akce blesk složení stanu v lijáku, nasazení nepromokavého ponča, báglů a jde se. Jak prozíravé se ukázalo, že i když nebylo zrovna teplo, nazuli jsme jen sandále na boso.

Po několika metrech nás cesta zavedla do lesa a stoupali jsme kopečkem nahoru. Místo příjemné cesty zde byl ale docela slušný potůček, kterým uháněla voda jako o závod a tak nám místy nezbylo nic jiného, než si i vcelku příjemně namočit nohy a pochodovat potůčkem. No co se dá dělat, mokří jsme a budeme tak jako tak, jde se dál.

Déšť nepřestával a my jsme zhruba po 2km dorazili na okraj loučky, kde naše cesta měla po červené pokračovat dále. To bylo ale překvapení, když se kousek před Stvořidly najednou před námi zjevil rozvodněný lesní potok protínající náš směr cesty o šířce přes 3 metry, který vtékal přímo do dětského stanového tábora 30 metrů od nás. Nestačili jsme se divit co se to děje a naštěstí v táboře tedy zrovna děti nebyly. Jen jedna místní chatařka nám sdělila, že už mají vodu metr pod chatou a že na Stvořidla neprojdeme ani náhodou. Vzalo jim to lávku a sami ani nevěděli, jak se dostanou pryč. To co je jindy naprosto mírumilovný lesní potůček, který má své koryto asi o 50 metrů dále po směru cesty, byla nyní dravá říčka, jejíž rozvodněný tok se hnal lesem mezi chatami a nedával nám šanci na přejití. Takže nám nezbývalo nic jiného než se otočit a na Stvořidla se podíváme jindy.

Změna trasy zněla – zpět na Sluneční zátoku a přes most na vlak do Vilémovic, protože zpátky až do Ledče se nám tedy opravdu v tom lijáku nechtělo, navíc v tomto terénu a místy po kotníky ve vodě. Naštěstí jsme zbytek cesty ustáli v pohodě a s dobrou náladou jde vše líp no ne? Holt se nedalo nic dělat, změna byla nutná a tak jsme se podívali na moc krásné místo zvané Sluneční zátoka, kde se svým skautským oddílem Pražská dvojka pořádal tábory sám Jaroslav Foglar a kde vznikla například legendární knížka Hoši od bobří řeky. Jaroslav „Jestřáb“ Foglar zde má od roku 1997 i pamětní desku.

Jen pro tu jedinečnou historii tohoto místa uvádím slova samotného pana Foglara:

„Pojď se mnou tam, kde nebe je vysoké a modré a kde oblaka bílá rychleji než kde jinde plují! Slyšíš tu píseň větrů v korunách borovic? Slyšíš tu píseň dálek závratných? Tiše a velebně šumí hlavy stromů. Záře červenavá stéká po jejich rozpukaných kmenech a vůně pryskyřice tě omámí. A večer oheň táborový do tmy pak zasvítí a vyvolá v tobě pocity, které otřesou tvou duší.“

Jaroslav Foglar

Odtud to byl již kousek přes most na vlakovou zastávku, odkud jsme po celkem náročném dni vyrazili zpět k domovu. Sázava dosáhla snad během půl hodiny na 2. povodňový stupeň a jelikož i cesta ze zátoky na vlak vede těsně kolem vody, obávali jsme se průchodnosti. Ale naštěstí byla vyšlapaná cestička i o něco výš, takže to nakonec bylo sice trochu akrobacie, ale šlo to. Příště je tedy v plánu návrat na Stvořidla, jedno z nejkrásnějších míst Sázavy, které jsme nyní kvůli velké vodě neviděli a hlavně snad za lepšího počasí.

Zdraví Airinkovci

PS: Fotografie ze čtvrtka a pátka jsou v galerii, v sobotu kvůli dešti už fotit opravdu nešlo.

—————

Zpět