Když kamarád odchází

03.09.2010 10:29

Zdroj: www.ifauna.cz
Fauna č.14/2010

Jak krásná jsou všechna štěňátka, jak ušlechtilé je ujmout se pejska z útulku nebo odchovat si vlastní štěňátka od své fenky … Málokdy při pořizování pejska uvažujeme i o jeho odchodu z tohoto světa. Co však bude, až jednou dojdou síly? Téměř vždy je pes kamarádem a neúnavným společníkem při našich aktivitách. Kdo jednou poznal život se psí společností, těžko už si dokáže představit žít jinak. Snažíme se našim miláčkům udělat svět lepším, život krásný a zajímavý.

Absolvujeme společné procházky i sportovní aktivity, ale také třeba jen odpočinek. Někdy je nám pes natolik blízký, že mu rádi poskytneme i vlastní postel pro spaní. Dá se říci, že psí život je oproti lidskému tragicky krátký. I dlouhověký pes většinou nepřežije svého majitele. Pozitivní na tom je, že člověk se musí dokázat smířit se smrtí psího přítele. Ví, že jednou to přijít musí. Pes si smrt člověka omluvit neumí, a proto ji velmi těžce nese, nezřídka trpí nechutenstvím, někdy až do úplného vyčerpání čeká, až se člověk vrátí domů.

Nedávno jsem zažila odchod svého psího přítele a rozhodla jsem se s vámi podělit o svou zkušenost. Pejsek byl nalezen asi v roce stáří, v nevalném výživném i zdravotním stavu. Po nalezení jsme ho málem nedokázali přesvědčit, že má cenu žít. Byl to neskutečně vděčný přítel. Krásný černý německý ovčák s pálením. Neznám člověka, který by si ho ihned nezamiloval, jak byl přítulný. Nebyl svým chováním nikterak vlezlý a trpělivě dokázal čekat na pozornost lidí. Náš příchod vždy bouřlivě vítal, běhával za autem, když jsem přijížděla a celý nadšený čekal až otevřu dveře. A tak šel život a mě ani nenapadlo přemýšlet o smrti, která se plíživě vloudila do jeho těla.

První rána přišla loňské léto, kdy se nám Berry otrávil. Těžko jsme s veterinářem dokázali jed vyhnat z jeho těla kapačkami a podpůrnou léčbou. Přežil, naštěstí. Bohužel naše radost neměla trvat dlouho. Přestože byl fyzicky již čilý a velmi aktivní i veselý, stále nepřibýval na váze. Po půlroce neustálého vykrmování jsem mu nechala udělat krevní testy. Veterinář mi bohužel potvrdil diagnózu – chronické narušení jaterních funkcí. Dvouletý pes měl jaterní testy psa nejméně dvanáctiletého. Byla nám doporučena dieta. Jinak jsme mu bohužel nedokázali pomoci. Stále jsem však doufala, že játra vydrží co nejdéle. Berry byl šťastný. Žil ve smečce několika našich dalších psů a úspěšně si držel pozici vedoucího smečky. Nedávno však zesmutněl.

Několik dní po sobě ho zachvátilo nechutenství a i přes různé pokusy mu jídlo zpříjemnit, sežral jen velmi malé porce. Jelikož nikdy jídlem nežil, ukolébali jsme se představou, že se zase spraví. Byla to velká chyba. Pes začal být "smutný". Fyzická aktivita jej čím dál více vyčerpávala a stále víc polehával. Stále mě však sledoval, všude kam jsem se hnula. Jedno odpoledne byl obzvláště apatický a už i návštěvám připadalo divné, že jindy tak aktivního psa vidí bloumat. Večer mi máma zavolala a zlomeným hlasem oznámila, že Berry snad umírá. Okamžitě jsem se rozběhla před dům. Pes se potácel a lehal. Naložila jsem ho do auta a zavolala panu doktorovi, aby nás očekával. V ordinaci na nás již čekala paní veterinářka, která měla službu. Začala záchranná akce. Berýsek byl prohlédnut a dostal několik podpůrných injekcí a kapačku. Zornice měl maličké a dýchal velmi povrchně. Po injekcích se mu ulevilo, a tak jsme jich ještě několik dostali domů, kdyby se mu přitížilo. Museli jsme čekat.

Kdo někdy zažil čekání nad zvířetem v zoufalém zdravotním stavu, jistě si umí představit bezmoc, která nás zachvátila. Během několika hodin pes začal dostávat nervové záchvaty podobné epilepsii. Játra selhávala. Tehdy mi došlo, že opravdu umírá. Společně s veterinářkou, která k nám ochotně v noci přijela, jsme se snažili o poslední pokusy na záchranu. Utišující léky proti záchvatům, další kapačka … Věděla jsem, že je konec. Přesto jsem to nechtěla vzdát. Až nad ránem přišlo poslední rozhodnutí. Berry už nevnímal okolí a jeden záchvat střídal druhý. Byl vyčerpaný. Uspávací injekce zabrala okamžitě a Berry už teď opět dovádí někde jinde bez bolestí a trápení. Pro nás však jeho smrtí utrpení neskončilo. Přišly výčitky, co by, kdyby … Doktorka nám vysvětlila, že již došlo k úplnému selhání jater a tím i ostatních orgánů. Jediné, čím jsem se dokázala uklidnit bylo, že pes měl v posledních hodinách v sobě již mnoho utišujících léků, a tak zjevně netrpěl bolestí ani psychickým stresem.

Poučení? Možná jsme měli jeho život ukončit o několik hodin dříve, možná … Možná je dobře, že dostal šanci bojovat. Pro mě však již platí, až jednou váš přítel bude muset odejít, nechte ho prosím jít. Ani bolest v našem srdci nestojí za prodlužování utrpení věrného kamaráda, i kdyby to mělo být třeba jen pouhých pět minut.

text a foto: Zuzana Prokopová

—————

Zpět