Jak to všechno začalo ...

13.12.2008 14:02

 

Musím říci, že jsem delší dobu váhal, jak vlastně začít tuhle „obsáhlou“ kapitolu týkající se našeho nového zrzavého přírůstku. Ale konec konců je to vlastně úplně jednoduché. Už ani nevím kdo tenkrát naplno vyřkl tu osudovou myšlenku: „Co kdybychom si pořídili pejska?“

Po několika úvahách na téma správná a důsledná výchova, nejlepší rasa, potřeby psa a samozřejmě peníze, jsem si s Evčou řekli, že by to byla paráda pejska mít. Oba je moc milujeme a už jsme se nemohli dočkat těch výletů, procházek v přírodě … - k tomu ale byla ještě dlouhá cesta. Nejprve vyvstala nevyřešená otázka, jakou rasu si vlastně pořídit. Zde je nutno poznamenat, že jsme se s budoucí paničkou vzácně rychle shodli, že určitě ne něco malého. Oběma se nám moc líbí větší psi a možná mne ukamenují majitelé Maltézáků, Čivav a podobných ras, ale pro mne je „psem“ rasa velikostně kolem Bígla a Kokra výš.

Hned jsme tedy našli atlas psů na internetu a pro jistotu jsem hned druhý den úprkem ještě zakoupil v knihkupectví atlas knižní. Hned jsme měli vybráno několik mírných favoritů, ale musím říci, že ač jsme se vůbec nedomluvili, tak nás oba zaujala hlavně jedna rasa. Ano, máte naprostou pravdu, byla to Vizsla neboli Maďarský ohař krátkosrstý. Podvědomě jsme prostě tušili, že to bude ta rasa, kterou si nakonec pořídíme a která se nám neskutečně zalíbila i svou povahou a charakterem. Ale i přesto jsme měli favoritů ještě pár. Třeba Labradorského retrívra černého a hnědého, Zlatého retrívra a nebo Německého ohaře. Ovšem poté, co jsme viděli ohaře párkrát naživo a navštívili asi tak 1000 stránek na internetu, bylo rozhodnuto s konečnou platností nepodmíněně. Se slovy Evči: „Toho ohaře prostě musíme mít.“ a mým bezvýhradným přikývnutím, začalo to nejdůležitější.

Začalo tedy shánění. Následující dny a týdny jsme prolézali inzerci ohledně štěňátek a sami podali inzerát na koupi Maďaráka. Zároveň jsme si říkali, že nejlepší by pro nás bylo, abychom si ho mohli odvézt těsně před Vánoci, abychom s ním mohli být doma přes svátky a také v lednu, kdy již nemá panička tolik studijních povinností a měli jsme na mrně dost času. Tak se stalo to, za co jsem nyní hrozně moc rádi a děkujeme paní Kolaříkové z Prahy.

Asi po 14 dnech od podání inzerátu se nám paní Kolaříková ozvala, že její fenka Rebečka čeká malé a porod je naplánován na 14.října, takže by k odběru byli štěnda někdy v polovině prosince. No to je něco parádního.“ zajásali jsme. To je úplně to, co jsme si přáli. Asi osud nebo co. Hned jsme odepsali a jsme moc šťastní, že to takhle dopadlo. Chtěli jsme fenku a ta nám byla přislíbena, takže už nebránilo nic tomu, začít bláznit a připravovat se na Airinku, i když bylo ještě plno času.

No co vám budeme vykládat že? … procházení obchodů s potřebami pro pejsky (tedy spíše desítek obchodů), vybírání vodítka (už máme dvě), obojku, pelíšku (taky máme dva), hraček (slovy hodně), misek … a tak dále. Potom pročítání internetu ohledně výchovy, hledání všech možných stránek o ohařích a dalších věcech, na které si ani teď nevzpomenu. Při tom brouzdání po ohařích stránkách jsme narazili na mnoho zajímavého a také nás to přivedlo na nápad, udělat stránky naší Airince. Některé nejrůznější příhody ze života s Vizslou nás na internetu opravdu pobavily a neméně často i překvapily a utvrdily v tom, že tahle překrásná rasa je to pravé a že to bude ten pravý člen rodiny.

Skoro jsme počítali den za dnem, kdy už nadejde ta chvíle porodu štěňat a my se konečně dočkáme pár prvních foteček. Nakonec byla situace taková, že porod byl o týden déle a tak se to čekání ještě protáhlo. Ale jakmile přišla zpráva, že jsou mrňata na světě, byli jsme šťastní. Chudák Evča z toho ani nemohla pořádně spát, jak se těšila na to, až je konečně uvidíme naživo. A já se ji pořád snažil uklidnit stylem: „Už se jen párkrát vyspíš a pojedeme.“  …. Marně.

Ve třech týdnech jsme se na ně byli poprvé podívat v Praze a kdyby to šlo, měli bychom to malé zrzavé stvoření doma hned. Ještě to byli takoví malí nemotorové, ale všichni jsme věděli své. Vizsla se v nich teprve projeví. Od té doby nám to docela uteklo a rázem tu byla i druhá návštěva v šesti týdnech. Na tu rezatou sestavu dvou kluků a tří holek, která nás přivítala zakousnutím do boty, do tašky a do ruky, se nedá zapomenout. No skoro jsem se chtěl zeptat, zda to náhodou nejsou Vižly. No prostě jich bylo všude plno, samá ruka, samá noha a uhlídat je byla občas docela fuška. Čest své rase dělali tedy dokonale a ti, co Vižly mají, určitě vědí o čem mluvíme.

Tenkrát to bylo ještě celých 12 dní před plánovaným odběrem štěňátek a tak jsme odjeli s tím, že příště, až se uvidíme s paní Kolaříkovou, bude to ten dlouho očekávaný Den „D“ – tedy 19.12.2008.

—————

Zpět