Jak jsem si užila první vandr - Broumovské stěny

21.05.2009 14:26

Asi tomu osud chtěl, ale okolnosti minulého víkendu se sešli tak, že jsem zažila svůj první vandr a první noční spaní v přírodě. Panička musela v sobotu i v neděli do práce a jelikož měl páneček s kámošem Láďou naplánovaný dvoudenní vandr do Broumovských stěn, tak mě vzali s sebou. No přátelé, to byl ale výlet. Něco napoví naše fotečky.

Páneček pořád vyzvídal, jak se budu tvářit na spaní někde pod širákem a že budu prý spát s ním ve spacáku (alespoň ho prý budu pěkně hřát). A jestli nebudu v noci štěkat na každý podezřelý zvuk, no ale já to sama nevím, tak co jsem mu měla na to říct, že jo.

Vyrazili jsme v sobotu ráno směr Broumovské stěny a za slušného deště. Zatím to nevypadalo vůbec vábně, ale kolem dvanácté jsme byli na místě a naštěstí se mírně umoudřilo i počasí. Hned jsme si dali malý obídek v turistické chatě Hvězda, kde chlapům vnutili jakési třešňové pivo nebo co to bylo, ale podle jejich výrazů a následných nepublikovaných komentářů jsem usoudila, že si toto již nikdy více nedají. Prý na takové patoky už jsou staří. No ještě že s sebou měli dostatek vlastních, nejen pivních, zásob.


na vyhlídce Supí hnízdo

No ale to už jsme se po obědě vydali na takový menší úvodní okruh čítající asi 7km, kde jsme navštívili Kovářovu rokli a Supí hnízdo (hezkých 702m n.m.), což je vyhlídka, kam jsme se vyškrábali asi po 40 schodech s opravdu úžasným rozhledem. Cesta nás pak zavedla ještě na Strážní horu (688m n.m.), kde byl opět naprosto unikátní pohled na Broumov a okolí. Nutno poznamenat, že většinou nás cesta vedla mezi kořeny, po skalách, skákali jsme po balvanech a stále buď někam šlapali stoupajíce ke slunci a nebo klesajíce do hlubin skalních velikánů. Ovšem to nebylo nic, co jsme si naplánovali na druhý den. No vědět to, tak snad radši zůstaneme všichni doma.

Hlavní úkol ale zněl: Najít někde přívětivé místo na přenocování. Nakonec se nám to podařilo asi kolem páté hodiny odpoledne a bylo to moc príma. Ubytovali jsme se v jakési skalní jeskyni a jali se zmoženi náročným dnem povařiti na vařiči něco málo k snědku. Pak jsme již jen odpočívali, chlapi „něco“ popíli, rozdělali spacáky a kuly se plány na neděli.

Ale jak už jsem říkala, takhle jsem tedy vážení spala poprvé. Pořád jsem musela někde něco hlídat a koukat a prozkoumávat, jestli náhodou někde není něco, co by nás chtělo třeba ukrást, nebo navštívit, nebo sníst a nebo třeba něco co bych mohla sníst já. Nic mi nesmělo uniknout a mé heslo bylo „Stále v pozoru“. Nevim proč bych si měla jako pořád sedat nebo lehat, jak by si asi páneček přál. Ale když jsem se konečně večer zavrtali do spacáků a já věděla, že mi páneček nikam neuteče, tak jsem už byla úplně v klidu a krom dvou štěknutí jsem spala až do rána. To jsem akorát v noci slyšela z nedaleké vesnice nějakou divnou ránu a štěkajíce jsem se hbitě snažila vybalit z pánečkova spacáku a po vzoru správného hlídače zkontrolovat, co se to venku děje. No páneček mě ale uklidnil a bylo to už v pohodičce.


s pánečkem v našem ležení

Ráno jsme vstali asi kolem půl deváté, chlapi si uvařili kávičku, něco se posnídalo, zabalilo a mohli jsme vyrazit do krásného slunečného dne. Předpověď prý podle pánečka slibovala nějakou třicítku ve stínu, ale prý se to netýká nějaké slečny ležící v lese a na mechu, ale teploty!! No to jsme se měli na co těšit. Nutno předem poznamenat, že jsme měli správné tušení.

Naplánována byla cesta přes Supí hnízdo, kde jsme byli už včera, a pak dále na Hájkovu rokli a vyhlídku Modrý kámen (686m n.m.). Cesta začala hned z ostra a začali jsme po skalách a kamenech klesat někam směr Kovářova rokle. Proplétali jsme se mezi kořeny, přeskakovali kameny a skalní nástrahy, abychom pak zase stejně strmou cestou začali stoupat opět k nejvyšším bodům Broumovských stěn. Chlapi tam pak za mnou začali podivně funět, nadávajíce na to, kdo tuhle cestu mohl vymyslet.

Na pětikilometrové vzdálenosti překonáváme pětkrát se opakující stoupání a klesání jako na houpačce. Cestou na vyhlídku, kterou očekáváme standardně někde nahoře, se stále nesmyslně pohybujeme směrem dolů, čímž nás logicky čeká vždy další stoupání nahoru. Ještě že se cestou můžeme posilnit a nakonec úspěšně docházíme na očekávanou vyhlídku. Představa stejné cesty zpět a opět v třicetistupňovém vedru lehce narušuje morálku mužstva, ale nezbývá než vyrazit zpět. Ovšem co potěšilo specielně mě je to, že jsem svou krásou naprosto okouzlila nejednoho kolemjdoucího a dokonce se se mnou i jedni lidičkové vyfotili. Tak to bylo žůžo.

Všichni jsme byli rádi, když jsme po celkem asi 13km dorazili opět k chatě Hvězda, kde jsme naše putování začínali a kde nás s otevřenou náručí přivítala malá hospůdka s vychlazeným Opatem či Primátorem. Já jsem si dala na posezení půl lavórku vody, co zde měli pro nás - pejsky alpinisty. Přijemně jsme zde poseděli a můžeme se shodnout na tom, že to byl opět jeden z parádních víkendů. Protože jak pravil páneček připíjíce si vychlazeným pivíkem: „Není nutno, aby bylo vše stále pozitivní, ale je důležité, když se věc pozitivně zakončí.“

Doma jsme si pak s pánečkem odpočinuli do sytosti a už se oba těšíme na další vandr po našich lesích, lukách a hájích – přeci je v našich krajích tak krásně lidičky :)

—————

Zpět