Den "D"

22.12.2008 14:34

Konečně nadešla ta dlouho očekávaná chvíle a v pátek 19.12.2008 jsme si po osmi týdnech čekání jeli do Prahy pro naši Airinku. Řada lidí určitě ví, jaké to je, když si konečně můžete říct: "Tak zítra už." To napětí, těšení, nespání, poslední přípravy atd. Ale stejně se s vámi podělíme o to, jak proběhlo těch pátečních 24 hodin u nás.

Možná by se s vyprávěním dalo začít už večer, kdy uléháte ke spaní s tím, že už se jen jednou vyspíte a konečně ráno vyrážíte. Samozřejmě již máme domluvený čas, kdy přijedeme a podle toho odjezd z domu, ale stejně víme, že vyjedeme ještě dřív, kdyby náhodou byly nějaké kolony. V překladu to znamená, že kolony nebudou, ale my budeme dříve na místě. Ještě před usnutím probíráme všechny věci, které máme připravené a kontrolujeme, zda máme vše co je potřeba. No zdá se že ano (pozn. V té hromadě pamlsků, pelíšků, hraček apod. snad ani nic chybět nemůže). Ovšem zdánlivě bezvýznamnou roli tu hraje to slovíčko "před usnutím". Hlavně panička totiž zjistila, že usnout bude v tomto případě nadlidský úkol. O to větší bylo mé překvapení, když po noci, kdy se pořád převalovala a vstávala už v šest hodin, byla jako rybička. Nutno poznamenat, že nějak nemohla spáti již týden předem. Ráno asi o půl sedmé najednou koukám, že je snídaně hotová, panička už oblečená a dokonce namalovaná. "No je tohle možné?" říkam si. A to máme jet až v osm hodin.

Cesta nám pak utekla celkem rychle a do Prahy jsme dorazili zhruba v 10 hodin. Natěšení na ta mrňata jsme od auta skoro běželi a nemohli se už dočkat. Jedno štěndo už si odvezli jiní páníčkové a nás tedy přivítali jen čtyři zrzouni. Po chvíli hraní, focení a příprav na odjezd, jsme si zhruba v 11 hodin mohli říct: "Už jsme tedy tři." A šťastní jsme vyrazili směr domov.

Menší obavy jsme měli z toho, jak mrňous zvládne cestu domů autem. Kolona aut, kterou jsme chytili hned při cestě zpět, Airinku moc nebavila. Občas si posteskla, občas pofňukla a nebo slídila po zadním sedadle auta. Jen co jsme ale vyrazili plynulejší jízdou z Prahy, krásně usnula a spala celé dvě hodinky až do Pardubic. Mile nás tedy překvapila a jízda autem jí nedělá žádné problémy. Než jsme ale zamířili domů, byla v plánu zastávka u veterináře. Airinka je prý krásná a zdravá ohaří holčička a všem se líbila tak, že si ji tam chtěli i nechat. Ale to tedy ne. Nasedli jsme do auta a frčeli domů.

Bylo srandovní pozorovat, jak se nemotorně snaží prozkoumávat každý kousek nového bydliště. Jak opatrně našlapává a tak nejistě postupuje centimetr po centimetru. Ani nevím, k čemu bych ji v tu chvíli přirovnal. Napadl mě v tu chvíli možná tak opilý manžel, který se snaží nepozorován a v co největším tichu probrodit ve dvě ráno do ložnice za spící manželkou. A ještě na něj ze dveří volají jeho kamarádi: "Lojzo, hlavně neprobuď ženu a děti!!"

No ale netrvalo to snad ani pul hodinky a najednou to z ní spadlo. Provedli jsme ji celým baráčkem a i když občas na nějaké věci koukala hodně nedůvěřivě, tak se jí snad u nás zalíbilo a začala bláznit. To jsme ještě ale netušili, že slovo "bláznit" budeme asi používat hodně často a ještě to zcela nevystihne Airinčiny aktivity. Dokonce si nechala říct a zbaštila i pár granulek s konzervou a bylo přivítání za námi. Ovšem kdo čekal, že teď půjde po jídle opět spinkat nebo alespoň odpočívat, tak se přepočítal.

Asi se v ní probudil nějaký hrací pud a najednou se opět pobláznila, jak jsme ji ještě nikdy neviděli. V Praze vždycky dělala takovou hodnou holčičku a teď jsme sami koukali. Jako nejoblíbenější hračku si vybrala gumové prase, které ihned začala okousávat co to šlo. Ale ani ostatní hračky nezůstaly pozadu. Dokonce si časem i tajně ukradla malého plyšáka. A ten byl hned druhý oblíbený. Holt asi proto, že si ho vlastnoručně ukořistila bez dovolení. Úspěšně zjistila, že se dá kousat i do rukou a do nohou, což se jí líbí nejvíc. My už z toho nejsme tak nadšení a tak zde začíná pomalu ale jistě výchova. Oblíbený je i koberec a také roh u postele, takže možnost si odpočinout je pouze když spí. Pravda, to je nejhodnější na světě, ani chleba nežere.

Asi by to ani nebylo štěně, aby nám také nepoznačkovala koberec loužičkou, ale jakmile vidíme, že začíná divně čmuchat, tak s ní letíme ven. Docela to už teď poznáme a tak to tak v 99% úspěšně odhadneme. Samozřejmě nehody se stávají a staly se již několikrát. Ale to k tomu patří.

Odpoledne šla potom asi na dvě hodiny spát, dostala další granulky a zase jsme si hráli a hráli a ještě jednou spala. Skoro jsme ji pak po to mnáročném dnu nemohli ani vzdbudit k večeři. Nejradši má drbání na bříše a nejvíce ji rozdovádí foukání a zmiňované prase. Zjistila také, že se dá koukat na televizi a reklamy či akční scény ji vyloženě učarovaly.

Asi po hodině a půl hraní, přetahování, kousání po rukou a skákání konečně usnula zhruba ve 22 hodin. Uložili jsme ji do pelíšku a čekali na první noc. Docela obstojně v noci ze spaní brumlá a hlavně pokud se chce otočit do jiné polohy. To se z pelechu ozývají zajímavé bručící pazvuky, které nás neomylně vzbudí. Takže jak asi tušíte, nevyspali jsme se opět nijak zvláštně. Ale jinak byla Airinka moc hodná a vůbec v noci nefňukala. Za ten den si na nás již docela zvykla a úplně jí ke štěstí stačí, když u sebe cítí třeba něčí ruku. Vzbudila se nám akorát jednou a to asi o půl druhé, kdy jsme s ní šli na vyvenčení a zase krásně usnula. Sice se párkrát v noci musela přesvědčit, že nás tam pořád má, ale jinak vše v pohodě. Spala pak s drobnými pauzami až do sedmi hodin, což nás moc potěšilo.

Další den jsme začali opět jidlem a hrát si Airin vydržela po ránu snad do deseti hodin. Můžu ale za nás páníčky říci, že to byl náročný první den, ale také hodně legrační. Jsme rádi, že už máme Airinku doma a zdravíme všechny, kteří tohle přečetli až sem bez následků. Teď už zase jdeme krmit, hrát si a ven čůrat a kakat a tak pořád dokola.  Ahoj ...

—————

Zpět